VÍM, ŽE NIC NEVÍM

(Denisa)

Milovaní,

po velmi, velmi dlouhé době se dnes cítím na sdílení s Vámi. Mám energii, radost a srdce mi plesá a já si přeji ihned tento pocit sdílet dál. Umožnit Vám ostatním vstoupit na tuto vlnu a svézt se dokud trvá.

Za těch několik měsíců se stalo mnohé a věřím, že i u Vás.

Chci Vám napsat, že se dostávám do bodu, kdy stále víc VÍM, ŽE NIC NEVÍM. Propustila jsem zbytky konceptů, hodnocení a soudů o čemkoli a vstoupila jsem velmi hluboko do každodenního života a do přijímání všeho, co v danou chvíli JE. Vstoupila jsem přímo do svého existenčního strachu a není v tom třeba hledat cokoli vznešeného… zkrátka hlavním tématem se stalo naše zabezpečení, jak v daný měsíc zaplatit vše potřebné a takzvaně se z toho všeho „nepo…sesouvat“. 

Tento prožitek stále trvá, jen má jinou chuť…

Vnímám, že cokoli mi vstoupí do života, není třeba řešit proč a jestli jsem mohla udělat něco jinak. Začínám, alespoň na sobě, velmi jasně vidět, že věci se dějí, ať chceme nebo ne… a jednoduše před nimi utéct nejde. Můžeme se stále „zlepšovat“, přicházet na další a další metody a koncepty, jak být šťastnější, klidnější, žít ve větší hojnosti… a život nám jednoho dne stejně zaklepe na dveře s něčím, co nám tyto všechny iluzorní zámky šmahem zboří.

Když jste skutečně ponořeni v každodenním životě tak, že nemáte čas na ezoterické poučky a dokonce i mysl s vámi nestíhá držet krok, začínáte po jisté době vidět věci jasněji… Ta jasnost není v tom, že víte, co se děje, proč se to děje, s čím to souvisí, co na to vaše karma, atd… Stačí k tomu jen to, že máte děti… 

Jednoduše vnímáte… věci se dějí, vy je každou buňkou prožíváte a zároveň pouštíte i ta nejskrytější přesvědčení… Začínáte vidět – reálně, plnou pozorností a v tom si sedáte na zadek a uvědomujete si, že nevíte vůbec nic. Že nevíte, jak to celé funguje a že je to ta nejposlednější věc, kterou ve svém životě potřebujete řešit! Je vám úplně jedno, jestli procházíme nějakou dimenzí, nebo jak vypadají vyhlídky podle „hvězd“ na příští rok. Večer padáte únavou do postele a nemáte čas, energii a ani CHUŤ, provozovat jakákoli doporučení z tzv. „moudrých“ rad.

Byla jsem opravdu hodně hluboko – na dně a zkusila jsem snad poprvé v životě afirmaci… byla jsem tak zoufalá, že jsem si řekla, když to funguje druhým, třeba mi to bude fungovat taky… jenže jsem to tak necítila a já, když věci opravdu necítím – nejdou ze mě přirozeně – nejde mi to… a tak jsem vlastně ani nezačala a hned s tím skončila. Vím, že existuje nespočet těch, kteří provozují různé techniky a fungují jim – dělají jim dobře.

Jsem z těch, kteří tuto cestu nerazí… nejde MI to… chvíli jsem se za to i trestala a říkala jsem si, že jsem divná, jiná, protože jednoduše necítím to, co spousta jiných lidí. Necítila jsem žádné posuny, portály, dimenze, jednotu atd. Byla jsem prostě „v háji“. No a když to přece cítíte jinak a nesdílíte nadšení, které na vás padá ze všech stran, jste přece ten, kdo je nevědomý, kdo sešel z cesty atd. Šla jsem do postele z pocitem naprostého zoufalství a Filip mi jen řekl: „Lásko, vždyť víš, jak to cítíš, co víc potřebuješ? Na co potřebuješ potvrzení zvenku?“ A mě to došlo, i kdybych byla jedna jediná na světě, která to celé cítí a vnímá jinak, je to v pořádku! Nedokážu to obelhat. Nedokážu obelhat samu sebe a hrát nějakou hru. Ano, je to cesta někdy osamělá, z té samoty však přichází časem větší a větší lehkost, svoboda, povolení a PŘIJETÍ všeho a všech.

DOVOLIT SI CÍTIT, CO CÍTÍM A NEPOTŘEBOVAT POTVRZENÍ KOHOKOLI JINÉHO!

Za poslední dlouhé měsíce nás to s Filipem hodilo velmi silně a hluboko do běžného života. Začali jsme si ještě víc vážit toho, co máme, toho, že se máme, toho, jak to cítíme a všeho, co přichází, byť to zpočátku může být velmi nepříjemné nebo těžké. Zjistili jsme, tedy hlavně Filip, jaké to je, když lidé celý život dřou 12 hodin ve fabrice – celé noci v hluku, v prostředí, které vám ubírá na zdraví a energii. Spojili jsme se s lidmi, kteří neřeší sociální sítě, počítače a už vůbec ne „ezoterický matrix“, který do své pasti dostává stále více a více myslí „vědomých“ lidí. Oni to mají jasné, práce, zaplacení účtů, domácnost, snad i nějaký čas pohromadě s rodinou…

Najednou mi bylo ze všech těch ezoterických „keců“ špatně… pochopitelně, Ti, co se zrovna nemají úplně nejlíp, na to ještě musí přijít… jsou nevědomí, v minulém životě museli něco provést atd. Jaká povýšenost, jaká arogance!

Život si skrze nás žije svůj příběh a já vnímám, jak nás vede ke spojení – spojení se se sebou, smíření se sebou, s tím, jak věci právě jsou a s tím, jak se právě cítím… k přijetí sebe a přijetí druhých – bez rozdílu.

Pár z vás mi během těch měsíců psalo, v jak úžasné době žijeme a jak bychom teď měli to nebo tamto a jak se vám nedaří žít to, co jste sem přišli žít atd…. a já jsem vždy napsala velmi otevřeně, jak to teď v životě mám bez toho, aniž bych jakkoli komentovala druhého, protože já jsem ten poslední, co by měl někomu něco radit. Nešlo vlastně o obsah, šlo o upřímnost, otevřenost a opravdovost, kterou když jste náhle ucítili, povolili jste a váš následující mail byl jiný… najednou jsem vás ZŘELA… byli jste tam! HLE, ČLOVĚK! Najednou jste nepotřebovali vystupovat jako „spirituální bytost“, která vše chápe, všemu rozumí a ví… mohli jste být NORMÁLNÍ, mohli jste být UPŘÍMNÍ a děkovali jste mi. Nic jsem vám neporadila, jen jsem byla upřímná v tom, jak se mi právě teď vede.

Víte, toho si cením víc, než toho, když mi někdo poví, jak si „zafirmovat“ lepší život, nebo čím jsem byla v minulém životě a že určitě teď musím udělat to a to. Možná i proto jsem se na dlouhý čas stáhla z okolního života. Všechny ty názory a tak málo příležitostí skutečně druhého ZŘÍT! Upřímné sdílení od srdce, které si na nic nehraje. Nemá potřebu hrát… jak úlevné… Vidět nebo vnímat upřímnost druhého, jeho odhalenost, zastřený hlas strachem nebo slzy dojetí… TAK LIDSKÉ, TAK PŘIROZENÉ, TAK OPRAVDOVÉ… Tolik si toho vážím, protože je to dnes tak vzácné… Dokonce i mezi těmi, které nazýváme „nejbližšími“ si nedovolíme tuto odhalenost, kterou mnozí označí za zranitelnost…
OPRAVDU SE BUDETE CÍTIT MÉNĚ ZRANITELNÍ, KDYŽ SE JI BUDETE SNAŽIT MASKOVAT?

Najednou jsem začala vnímat, v kolika přesvědčeních žijeme… Vybíráme si rodiče už předtím než se narodíme, Země teď prochází tím a tím a my teď jako lidstvo musíme to a to…

UPŘÍMNĚ? JÁ NEVÍM! Nevím, jestli si vybíráme rodiče, necítím, čím jako lidstvo procházíme, neznám celý smysl života a ani necítím, že to vše vědět je pro můj život v tomto těle důležité!

Cítím to, čím procházím já sama a zjišťuji, že když se o to s některými z vás dělím, máte to třeba podobně, jen to nemáte komu říct a často si to nedovolíte odhalit ani sami před sebou…

Milovaní lidé, přátelé, rodino…!
Život je tak úžasný a velkolepý, tak dokonale harmonický a spletitý, že já si už přestávám myslet cokoli o čemkoli.

Když se mě zeptáte, já opravdu NEVÍM. Nevím, proč tu jsem, nevím, jestli jsem si vybrala své rodiče a jestli mám projít existenčním strachem proto, že je to jednoduše v tomto těle po generace nashromážděné, nevím, jestli jsem tu proto, abych to vše čistila a řešila.

Vím jen to, co v danou chvíli CÍTÍM a co JE a nejde mi před tím uhnout. Nejde mi uhnout před tou největší bolestí a nejde mi sednou si v té chvíli do lotosového sedu a afirmovat, když mnou prochází beznaděj, vztek, bolest a já potřebuju dupat, křičet nebo se jen schoulit do klubíčka.

Myslím, že každý den je toho tolik, co žít, vnímat a prožívat, že nabalovat na to další koncepty a metody je jen touha utéct z toho, co je mi právě teď nepříjemné. Hlavně se zabývat alespoň řešením, jak z toho ven! Vždyť je to přece tak a tak, a život je o tom a o tom, a my jsme sem přišli dělat to a to… a ti, co to necítí jsou nevědomí… A když už jsou nevědomí, naštěstí tu existuje spousta těch vědomých, kteří jim řeknou, jak to mají a co dělat.

NEVÍM NIC a DĚKUJI ZA TO! Dovolit si tuto jednoduchost a svobodu je pro mě velmi osvěžující… jako bych se ještě víc odhalila a nepotřebovala se skrývat. Každý jeden z nás si totiž může myslet naprosto svobodně cokoli, každý jeden z nás může věci vnímat po svém. DOVOLME SI TO.

Víte, speciálně na sociálních sítích jsme všichni velcí siláci, okomentujeme vše jedním dechem, všechno víme, všechno známe, přeposíláme si jedno moudro za druhým a vzájemně se v tom rochníme a pochlebujeme si – pakliže jsme ovšem stejného názoru – v opačném případě přichází místo „lajku“ „nelajk“ a už se to veze…

Tisíckrát čteme o tom, jak jsme každý jedinečný exemplář, dokonce to sami cítíme, sdílíme tyto příspěvky a přitom si nedovolíme vejít do SKUTEČNÉHO života tak, jak JSME bez všech těch masek. Tak, jak to TEĎ jako ono jedinečné a originální projevení Existence máme… místo toho jsme jako ovečky ve stádě – ale pozor, tohle je jiné… je to stádo vědoméééé. 

MILOVANÍ, sdílím s vámi své pocity a požitky posledních měsíců, let..
DOVOLIT SI NEVĚDĚT, NEPÁTRAT A NEPŘEPÍNAT… protože, i když začneme pátrat a přepínat, nepřepneme to, co je TEĎ a jak to teď ve skutečnosti máme. Můžeme se snažit, ale je to bohužel jaksi vidět, je to znát…

DĚKUJI ZA VAŠI ODHALENOST, OPRAVDOVOST A LIDSKOST! Jsou to pro mě klenoty a věřím, že nejen pro mě, ale i pro celé Stvoření – i když, co já vím, jak to má Stvoření ….

Byť nejsem „mantrová, tantrová“ a nevím, jaká ještě… tady je cítit ona vlna, na které se tento text napsal: https://www.youtube.com/watch?v=YBso7TPtvJU

S láskou,
Denisa