Osobní příběh na téma přijímání

7-2-2013

Ráda bych se s vámi podělila o můj osobní příběh dnešních dní na téma Přijímání:

Tento příběh je o přijímání i zdánlivě nepříjemných věcí.

Krájela jsem zeleninu a ovoce do odšťavňovače a řízla se keramickým nožem do bříška prstu. Okamžitě se mi udělalo zle, rána byla hluboká a teklo spousta krve. Zachovala jsem si však nadhled. Přítel byl naštěstí doma, tak mi prst silně zavázal, abychom zastavili krvácení. Ze všeho nejdřív jsem ho poprosila , aby dokrájel zeleninu a ovoce, kterou jsem měla připravenou do odšťavňovače na džus. Věděla jsem, že mi udělá dobře. Ještě předtím, než jsme jeli do nemocnice, jsem tedy vypila čerstvý džus, který mi okamžitě vliv do žil energii. Celou dobu k doktorovi jsem se modlila, aby to bylo jen povrchové a stačilo to jen ošetřit a zavázat. V ordinaci mi však paní doktorka sdělila, že je to hluboké a musí se prst zašít, poslala mě tedy zase do jiné nemocnice, protože neměla sestru. Hned, co jsme vstoupili do druhé nemocnice, panovalo tam obrovské napětí, špatné a nevlídné energie. Na chodbě leželi na lehátkách lidé, kteří čekali, co s nimi bude. Přivezli tam i nějakého zfetovaného kluka, přivázaného k lehátku, který křičel a pozvracel celou chodbu. Sestry byly ukázkou toho, jak pacienty ještě více vystrašit.

Vešla jsem do ordinace a byli tam dva doktoři, jeden starší, jeden, který se zaučoval. Ptal se druhého doktora, jestli si to může zažít. Lehla jsem si tedy na postel a začalo to.  Dezinfekce, tři injekce do polštářku prstu, které strašlivě bolely, samotné šití, které se nepovedlo hned napoprvé. 🙂 Ušetřím vás detailů. Když jsme odcházeli nebylo mi fyzicky dobře, kolem nás proběhl pán, který vzlykal a brečel. Bylo to, jako byste vstoupili do zcela jiného světa.

To důležité proč vám to celé píšu je můj prožitek. Snad poprvé v životě jsem si zachovala nad danou situací nadhled. Byť jsem se modlila, abych prst nešla šít, celé to bylo jinak. Přijímala jsem věci tak, jak přicházely se všemi komplikacemi a nepříjemnostmi, které nemá smysl rozepisovat. Do celé této zkušenosti jsem šla vědomě, že přijmu cokoli, co se bude dít, přijmu i bolest, ať bude sebevětší. Celou dobu jsem věděla a cítila, že se mi děje to, co je třeba. Kolem mě panoval chaos, křik, negativita, nadávky, ošetření mé ruky sestrou, která se k ní chovala jako ke kusu věci, která se na mě ani jednou za celou dobu nepodívala. Pro mě bylo zvláštní, jak jsem celou dobu uvnitř cítila klid. Dřív bych si to nenechala líbit, teď jsem měla ruku uvolněnou tak, jak to šlo a odevzdala se. To je to správné slovo, odevzdala jsem se celé situaci se vším, co mi přinášela. Zažila jsem, že i když se nacházím mezi negativními energiemi, v chaosu a napětí, uvnitř mě je stále klid. Čím víc jsem se dokázala odevzdat situaci, bolesti, tím větší klid jsem cítila. Odevzdáním mám na mysli totální přijetí a plné vědomí, bdělost – to je totiž důležité.

Na vlastní kůži jsem pochopila a zažila, jaké to je, když člověk neoplácí boj bojem, byť je v jeho samém středu. Celou dobu jsem cítila, že vše, co se mi děje je správně. Dokonce mě napadlo netečné sestřičce říct, že je krásná. Nedokázala jsem však mluvit a prožívala si svůj stav. Na chodbě jsem se podívala do očí paní na lehátku a pozdravila ji. Zakusila jsem, že nejde o to oplácet boj bojem, i když se nám zdá, že je to za správnou věc, že jsme v právu a postavíme se i za další nemohoucí. Jde o to, abychom tento boj přijali, přijali ránu a vrátili zpět lásku. Přeměnili boj v lásku a boj už dál neexistoval. To pro mě znamená přísloví: Když tě někdo udeří, nastav mu druhou tvář….. Nejde o to, abychom se stavěli do role poníženého a ublíženého. Jde o to, abychom s pokorou přijali i to těžké a zlé, a přeměnili to v lásku, v laskavost, soucit…

Poslouchala jsem, jak si mám vzít prášek proti bolesti, když se bude ruka dostávat k sobě. Prášky neberu, takže mě to ani nenapadlo a byla jsem opět připravena bolest přijmout. Hned jak jsem přišla domů, lehla jsem si, dostala jsem opět řádnou dávku čerstvě vymačkané šťávy z ovoce a omluvila se svému prstu. Teď je to dva dny, prst mě téměř nebolel, noci jsem měla klidné. Mám pocit, jako by se velmi rychle zotavoval. Pečuji o něj a o sebe s láskou. Je to snad první nepříjemná věc, u které se má tvář i srdce po celou dobu usmívá. Jsem za ni tolik vděčná.

Pochopila jsem, že nejde o to, abychom si vizualizovali a přáli přesně to, co by se nám líbilo, co bychom chtěli, ale abychom důvěřovali, že je o nás vždy postaráno tím nejlepším možným způsobem. Stačí si přát, abychom byli vždy v souladu se svou duší, svým vyšším já… s životem, s Bohem, Kristovstvím, vesmírem…. vyberte si. Tehdy se dějí úžasné věci.

Píšu vám tyto řádky pomalu, jak mi ruka dovolí a je mi krásně u srdce. Vše je tak jak má být. JE JAK JE. 🙂

Můj prst už nebude jako dřív, i když se zahojí do stejné podoby, a stejně tak je to i se mnou…..

Děkuji za váš čas a věřím, že vás můj příběh pohladí a inspiruje. Ne náhodou cítím, že se mám o něj s vámi podělit.

Krásné dny s plným přijetím toho, co přichází.

S láskou,

Denisa