PŘÁNÍ NA KAŽDIČKÝ DEN V ROCE

Milí Přátelé,

myslela jsem si, že tento rok vyšlu jen tiché přání Krásných Vánoc ze svého srdce pro nás všechny i naši Matku Zem. Volání mého srdce však bylo silnější a jeho přání šířit na mě doléhalo tak dlouho, dokud právě neusedám v brzké ráno v čase Zimního Slunovratu do koupelny s listy papíru a píšu….

Počátek této inspirace přišel už včera večer, kdy jsem zahlédla na facebooku příspěvek od přítele, kde byla fotka kádě s kapry a komentář, jaké je to zvěrstvo, jak o svátcích klidu a míru toto zvěrstvo podporujeme každým nákupem kapra. Krátce jsem si přečetla pár komentářů, které postupně narůstaly. Vzájemné přitakávání, obhajovaní, hodnocení a souzení nebraly konce. Každý obhajoval svá přesvědčení a vše ostatní bylo zlé a špatné. Jedni hájili jedení masa, druzí naopak, dalším se nelíbil způsob zacházení se zvířaty atd. atd.

Věnovala jsem tomu svoji pozornost a tak mě to lapilo…. někde uvnitř mě se to něčeho dotklo… Sama jsem mohla pozorovat, co já na to, co moje soudy a hodnocení… Vydala jsem se tedy dovnitř a povolila… propustila svoje názory a nechala to být…

Vzbudila jsem se přesně v čase Slunovratu po večeru, kdy jsme s Filipem a Nataikem vložili do Země krystaly s poděkováním Matce Zemi, životu a Všemu, Co Jest….

Zas a znovu jsem si uvědomila, jak nás jakékoli naše přesvědčení blokuje a vytváří v nás konflikt a boj. Jak sebelíp míněné a v našich očích ?správné? přesvědčení omezuje nás samé a naše vnímání druhých. Jak snadno pak máme tendenci rozdělovat věci na ty dobré a špatné, na ty nižší nebo vyšší. Místo skutečného a opravdového klidu a míru, pak vytváříme boj. I když bojujeme za sebelepší věc, stále je to jen boj… A tento boj pramení z našeho vnitřního boje a konfliktu, který s každým našim přesvědčením nastává.

Čím radikálnější naše přesvědčení jsou, tím tenčí hranice do zóny nelítostného boje, který pak může vést i k válkám a smrti miliónů lidí, zvířat a rostlin a všeho živého v nás i mimo nás. Stačí se podívat na tisíce let stará přesvědčení týkající se víry, společnosti, atd. Čím silnější tato přesvědčení jsou, čím silnější mají kořeny, tím těžší je pak udělat v životě nějakou změnu, zvlášť tu, která by mohla naše přesvědčení i s těmito silnými a leta pěstovanými kořeny vyvrátit. Je pak třeba větší síly, silnější energie a těžších ?nenadálých? životních událostí, aby se tak stalo a my jsme přišli na to, že lpění na čemkoli, nás umrtvuje a odmítá proudící život, jehož základním předpokladem je změna a její přijetí.

Zjistila jsem, že cesta, alespoň pro mě, je právě v úplném přijetí, v zanechání hodnocení a posuzování a spíš ve spojování než v rozdělování. Je to cesta, kdy plně přijmu obě polarity v celé jejich síle a škále. Kdy jedno nepovyšuji ani neponižuji nad druhé. Kdy PROŽIJU obě tyto strany a přijmu je skutečně a opravdově ? ne hlavou, ale srdcem, celou svou bytostí.

Když se pak takovýmto prožíváním dostanu do pomyslné rovnováhy, bodu 0, neznamená to, že zůstanu žít v tomto bodě nikoho…. tento bod je zároveň zrozením nekonečných možností… v tomto bodě mohu vytvořit NOVÉ, TŘETÍ, jehož základem je hluboký smír a klid obou polarit v jedno… Toto nově vytvořené, toto třetí má zcela jinou kvalitu a překračuje dualitu a místo rozdělování sjednocuje, spojuje a s hlubokým pochopením a prožitím vytváří to, co tu ještě nebylo. Pod tímto já vnímám Kristovství… to dělá energie našeho srdce, která je tou nejsilnější energií na tomto světě.

Zjišťuji, že nelze soudit a hodnotit nic a nikoho. Zvlášť, když jsem byla přítomna v obou polaritách, je pak vlastně ?nemožné? soudit ty, kteří se v jedné nebo druhé právě v tuto chvíli nacházejí. Vždyť i já jsem v nich byla nebo ještě stále v některých případech jsem.

Uvědomila jsem si, jak moc stále soudíme a kritizujeme sami sebe. Jak si zcela dobrovolně ?nakládáme? a ještě to považujeme za ctnost a službu lidstvu. Uvědomila jsem si, jak si ze svých přesvědčení stavíme kolem sebe silnou hradbu, a tím se oddělujeme nejen od druhých, ale především sami od sebe ? od své božské podstaty, která v nás dříme i od svého těla, které je tu proto, aby nám pomohlo tuto božskou podstatu projevit a ŽÍT JI. Místo takového budování vidím cestu spíše v postupném propouštění a odhazování našich přesvědčení tak, jak nám to sám život předloží. Tak jako když přijde teplo a my postupně odhazujeme svoje oblečení a vystavujeme víc a víc kůži hřejivému slunci.

Říká se, že jsme na Zemi přišli růst a učit se. Cítím to tak, že ze všeho nejvíc jsme sem přišli ZAŽÍVAT A PROŽÍVAT, ROZKVÉST do své krásy. Projevit a žít svou ?pravou tvář?. Není třeba se cokoli učit, cokoli vylepšovat nebo přidávat, všechno už máme, se vším jsme sem přišli. Matka Zem nám dala tělo a my jsme ho zevnitř oživili svým duchem. Je to společná souhra, společný tanec Země i Vesmíru v nás. Jsme zároveň obojím. Zemí i nekonečným Vesmírem… to vše je v nás, nic míň… co je k tomu třeba přidávat, kam utíkat?

Milovaní, ať už si dáme na Štědrý den kapra, tofu, mrkev nebo pránu, podstatné je, abychom to přijali a požili s láskou a vděčností. S úctou k životu, k prapůvodnímu vědomí, které nás všechny spojuje a kterým jsme.

Mějme soucit sami k sobě, buďme laskaví a shovívaví sami k sobě… tím otevíráme své srdce lásce… sebelásce, která umožní, abychom byli skutečně tím, kým jsme a zrcadlili tuto lásku i navenek.

I kdybychom někdy celou bytostí chtěli pomoci druhému, nemůžeme to udělat za něj, stejně jako nespasíme svět tím, že ho budeme přetvářet k obrazu svému. Změnu můžeme udělat jen sami v sobě. Taková změna je skutečná. Děje se v tichosti a bez obecenstva a ovací. Děje se za dostatku sebelásky a sebeúcty. My se stáváme touto ZMĚNOU, kterou pak vnášíme do světa jen tím, že JSME, že EXISTUJEME, že ŽIJEME…

Přeji nám všem, abychom dokázali propustit vše, co nám brání v tom, abychom milovali sami sebe, své tělo, svou duši… Přeji nám, abychom si dokázali užívat život v přítomnosti, v daném okamžiku s hlubokým mírem uvnitř své bytosti, ať už právě zažíváme okamžik plný a krásný nebo okamžik, který může bolet. Pod oběma totiž stále dřímá poklad, který každý neseme, a který čeká na své odhalení a žití… Je to jen na každém z nás. Jste dokonalí a krásní takoví, jací v tuto chvíli jste.

Ať už souzníte s těmito slovy nebo ve vás vyvolávají negativní emoce, jste dokonalí a hodni lásky. Čím víc boje v sobě pociťujeme, tím víc nám chybí láska, tím víc jsme vzdáleni své pravé podstatě… Objevme ji, milovaní, a žijme ji… To je moje největší přání pro nás pro všechny.

Krásné Vánoce a s chutí a láskou žitý nový rok.

Společné objetí nám všem.

S láskou,
Denisa