VYSTOUPIT ZE HRY OBĚŤ vs. VINÍK

Denisa

Víc než kdy jindy se mi otevírá možnost vidět věci jasně. Možná to zaznamenáváte také. Nemusí to být vždy jednoduché, protože vidět jasně znamená vidět věci tak, jak jsou bez pozlátek, bez závojů, bez růžových brýlí.

Velmi se mi otevírá téma viníka. Přicházeli mi poslední dobou do cesty lidé, kteří svůj život žijí velmi přesvědčivě a silně v roli oběti. Když už jsou kolem mě ty oběti, pak se nabízí, že já velmi pravděpodobně v tomto příběhu už jsem nebo brzy budu viníkem.

Uvědomuji si, jak jsem tento pocit vnímala už v dětství. Můžu za to, že jsou mí rodiče nešťastní, já jsem ten důvod, proč se trápí, proč jsou nervózní a naštvaní. Není tak těžké tento model nasát, zvlášť, když jsou vaši rodiče náctiletí a vy jste se tak nějak z „čista jasna“ objevili v podobě nevinného maličkého stvoření, které je na nich zcela závislé.

Často jako malé děti vstřebáváme emoce a nálady našich nejdražších, protože nikdo nám neřekne, že to s námi nesouvisí, že to je jejich – máma a táta je to nejvíc, co máme. Když se tito dva nejbližší lidé trápí, jsou nešťastní, mají destruktivní sklony, vstřebáte to do toho svého velkého srdíčka a snažíte se příliš nepřekážet a sekat latinu. Pokud jste velmi silně vnímaví, do hloubky chápete jejich neštěstí a začnete ho žít s nimi. Mají to tak těžké, cítíte to, chcete jim odlehčit, pomoct. Jednoduše řečeno začnete žít jejich život a vlastně nemáte ani moc možnost se už v tom nejútlejším věku, kdy to je ještě přirozené, setkat sami se sebou. S tím, co skutečně cítíte a s tím, kým celou svou podstatou jste.

Vůbec si nedokážeme uvědomit a vnímat, že ten příběh, který se kolem nás odehrává ve skutečnosti není náš a už vůbec si nedokážeme připustit, že to, co se děje s druhými kolem není naše vina.

Je to tak hluboké, že v tom dokážeme prožít celý život. Pro kousek přijetí a lásky jsme ochotni snášet cokoli. Zajímavé je, že vyrůstáte a oběti jsou všude okolo – partnerské vztahy, přátelé, kolegové v práci, náhodní lidé… Asi s vámi bude něco špatně.

Za poslední dva měsíce mi toto téma vstoupilo do života hned několikrát. Vidět jasně, co se vlastně odehrává je velké požehnání.

Druhý člověk se vás snaží zapojit do svého příběhu oběti, kde vy pochopitelně máte hrát roli viníka. Viděla jsem, jak snadno jsem dokázala do této role nevědomě vklouznout, abych druhému vyhověla. Jak mě jen malé obvinění dostávalo do napětí. Jak jsem sama v sobě řešila, co když to tak je a já to cítím špatně. Co když jsem udělala něco, o čem vůbec nevím, co ublížilo druhému? Hlavně vyhovět a nebýt za toho zlého, nedělat přece druhému nepříjemnosti.

 

Strůjcem neštěstí druhého. Jaká absurdita a hloupost to vše je!

 

Naše hlava si vymyslí cokoli jen, aby nás v pocitu oběti udržovala. Jak jednou nastoupíme, těžko z toho kolosu ven… Často se to týká velmi bolavého tématu nebo traumatu, které je snazší v prožívat právě v roli oběti. Nemuset z toho vystoupit a vidět věci tak, jak ve skutečnosti jsou. Je to příliš bolavé, je v tom příliš mnoho emocí – nevyjádřených, potlačených, které jdou velmi hluboko.

Hlava je velmi rafinovaná a předkládá nám stále další a další interpretace událostí, které nás potkávají. Dokáže vykonstruovat příběh, který ani nemusí být založený na realitě (většinou se jí ani z daleka nepřibližuje) – to je jí však jedno… přesvědčí vás natolik, že začnete vlastním lžím bezmezně věřit, žijete v nich, žijete je. A tak pak živíte svou oběť a přichází na řadu viníci, kterých je stejně jako obětí jak hub po dešti.

Co se s tím dá dělat? Co dělat s tím, když vás někdo „obviní“, když vás potřebuje ve svém příběhu za viníka? Jednoduše z tohoto příběhu vystoupit, neživit ho. Uvědomte si, kde jste, co sami cítíte a jak to máte vy, nenechte se strhnout drásavým příběhem druhého. Zvlášť, když vás druhý bez mrknutí oka obviní z něčeho, co jste ani neudělali, ani neplánujete udělat a už vůbec to tak necítíte. Stačí jednoduše, že jste. Stačí třeba váš pohled, tón hlasu, projev, který dotyčnému zrovna skvěle zapadá do „jeho“ hry.

Karty jsou už stejně předem rozdané a jasné. Někdo vstoupí a zahraje si další verzi svého stále se opakujícího příběhu – čím starší příběh, tím je rafinovanější. Jde totiž jen o to, „udělat si dobře“, je to taková „onanie ublížené a ustrašené mysli (ega)“. Ve skutečnosti tam není ani nejmenší zájem o vaši osobu. Tato oběť často přijde, odehraje si to své a zmizí. Hlavně, abyste neměli možnost cokoli říct, vyjádřit se a tento příběh jakkoli ohrozit.

Můžete vždy říct jasné NE – jasné DOST! Tohle není můj příběh… já to takto nemám. Pokud to tak cítíš, dobře, ale s mojí realitou, mojí skutečností to nemá nic společného. Nebudu tu s tebou plakat nad nepřízní osudu a nebudu ti ani dobrovolně poskytovat sebe jako viníka tvého trápení. A pokud je to ten případ, že vám dotyčný odepře možnost vyjádření, v ničem to nevadí… protože tohle jasné NE, tohle DOST je něco, co děláte sami pro sebe – v sobě!.

Čím víc se totiž snažíte si to s dotyčným vysvětlit, tím zamotanější to je. On říká něco, vy cítíte a říkáte něco jiného… je to neřešitelná situace. Nejde to vyřešit hlavou. Čekání, že to druhý pochopí je předem ztracené. Můžete to vysvětlovat sebevíc, můžete podat jasné důkazy, fakta, můžete mít srdce dokořán a stejně s tím nepohnete. Pokud ten druhý chce a něco v něm potřebuje oběť živit, bude to tak zkrátka mít třeba celý život. Opravdu ho nespasíte! Budete se muset jednoduše smířit s tím, že jsou věci tak, jak jsou bez touhy je mít jinak.

Ano, smířit se a přijmout i to, že si tato oběť bude hledat zástupy lidí a to i z řad vašich společných přátel, kterým bude svůj zmanipulovaný příběh srdceryvně vyprávět. Může také dojít na to, že k vám začnou cítit zášť i tito přátelé bez toho, aniž by se vůbec zajímali o to, jak se ve skutečnosti věci mají, jak to máte vy. Opravdu je to pro vás tak důležité? Opravdu je pro vás důležité figurovat v takových povrchních vztazích? Často bohužel ano, protože i když povrchní, mohou vám poskytovat jistý druh uznání, který jste jako děti nedostali a lepší tohle než nic. Ona však nastane doba, kdy zkrátka to, co cítíte, začnete brát „vážně“, kdy už nebudete moci zrazovat sami sebe za kousek pseudo-lásky. Kdy zůstat věrný sám sobě bude pro vás tím největším osvobozením bez potřeby vyhovět okolí, které vás potřebuje mít v určité roli, která zapadá do jejich příběhu o světě, o vás.

Můžete si dokonce prožít i pocit nespravedlnosti, nepochopení, osamělosti a to velmi silně. To je to jediné, co vás léčí. PROŽITÍ všech těchto emocí a pocitů, které s tím vznikají. Jdou totiž často velmi hluboko, do samotného vašeho počátku života, do raného dětství.

 

Není třeba pátrat proč a jak se to stalo, s čím to souvisí. Jednoduše je to tu a přišlo to k vám právě teď v tuto chvíli – celá vaše minulost i současnost v přítomnosti – právě teď to léčíte tím, že před tím neutíkáte a vnímáte to, co cítíte. Není třeba regresí… je to tady, přímo před vašima očima, ve svém těle cítíte to, co jste cítili tenkrát a nesčetněkrát poté.

 

Je naprosto v pořádku a pochopitelné, že můžete cítit lítost, že ztrácíte člověka, kterého jste měli rádi, kterého jste milovali. Můžete cítit absurdnost toho všeho. Můžete se také cítit zneužití, zvlášť, když jste měli svou náruč a srdce dokořán. Protože najednou vidíte, že když vystoupíte ze hry, druhý začne projevovat stále zvyšující agresi, která je pod obětí často skrytá. Manipulace tady přestává fungovat a to se jeho mysli ale vůbec nelíbí.

Nebojte se prožít vše, co vnímáte a cítíte. Mě se třeba při něčem podobném kdysi vybavil pocit, jak jsme si jako děti hráli, něco se stalo a moje máma přišla a obvinila mě, že jsem to provedla já. I když jsem v tu chvíli mluvila jasná fakta a pravdu, že to bylo tak a tak – nevyslyšeno. Bylo to tak a hotovo – skutečnost neskutečnost – nebyla jsem tam, ale vím, jak to je! Vlastně je to v těchto případech velmi podobné. Jen s tím rozdílem, že když vidíte jasně, nemáte potřebu obhajovat a dokazovat. Jednoduše opustíte hru. Show může pokračovat, ale bez vás.

Tyto hry jsou velmi rafinované a často, alespoň ze začátku, je prohlédnete až zpětně. Postupem času a s přibýváním podobných událostí začnete tuto manipulativní hru mysli vidět jasněji a jasněji. Když jako dítě přeberete roli viníka, máte pak v průběhu života možnost zakusit i druhý pól právě onu oběť… Ach, co mi ti rodiče udělali, jak těžké jsem měla dětství, jak mě to celé poznamenalo… I to je v pořádku – dejte tomu prostor takový, jaký si to žádá. Ostatně bez prožití obojího by nepřišla ani kýžená osvobozující jasnost, kdy už v sobě nemusíte živit ani jedno, ani druhé. Říkáte NE nejen viníkovi v sobě, ale i této oběti. Jednoduše už jasně vidíte a cítíte, že tato hra nemá konce a nemá vítězů.

Začnete vidět, v jakých pastech mysli žijeme. Každý jeden z nás… Tolik myslí, tolik příběhů, tolik obětí, tolik viníků, chvíli žijete v oběti, chvíli ve viníkovi… kdo se v tom má vyznat..? Faktem je, že takto to nikam nevede… Faktem je, že to jediné, kam to může vést jste VY. Vede to k vám, k vašim potlačeným emocím a pocitům bez ohledu na druhého a bez ohledu na to, co je kolem… Tam je klíč.

 

Opusťte jednoduše hru, když ji spatříte. Vystupte – to je to nejvíc, co pro sebe i druhé můžete udělat.

 

Jedna z nejrafinovanějších her je ta, kdy někdo přijde, obviní vás na základě lži, která nemá s realitou nic společného a zmizí. Zažíváte pak jistý druh bezmoci a nespravedlnosti, protože daný člověk už dokonale seskládal herní pole – zapojil do toho další lidi a vy tam stojíte a nevíte, co s tím. Šance obhájit se je mizivá. Na druhou stranu obhajovat něco, co jste ani neudělali, ani vás to nenapadlo je tak absurdní, že je to vlastně nemožné. I z tohoto vyplývá jediné… prožít si tuto bezmoc, prožít si tuto beznaděj a nespravedlnost. Je to podobné jako když vás někdo přivede do místnosti, snese na vás plno lží a rychle uteče a zavře vás na sto západů… Vy jste tam sami a nemáte ani někoho, komu byste se svěřili, kdo by jakýmsi způsobem „potvrdil“ onu nespravedlnost a lež, kdo by viděl, co se stalo zcela objektivně.

 

Tohle je skutečně vysoká škola života, škola skutečné lásky i sebelásky,kdy pracujete opravdu jen sami se sebou bez pomoci zvenčí, bez potvrzení druhých. Něco vás nutí udělat nějaký krok, ale nejde to, nevíte co, protože se nemáte čeho chytnout… tento příběh je tak vykonstruovaný, že jednoduše ztrácíte jakékoli argumenty, protože nic z toho nebylo vaší realitou – co tedy obhajovat? To jediné co máte jste jen vy sami…tady teprve můžete pocítit a prožít opravdově a skutečně všechny emoce, všechnu bolest a konečně ji vzít na milost…

Nakonec vaše srdce, pakliže mu to dovolíte vše prosvětlí a dveře ze zamčené místnosti se jednoduše rozletí, zmizí a vy můžete svobodně vykročit s větším pochopením a přijetím jedné zapomenuté části, která ovlivňovala celý váš život, dál. Předtím však můžete minuty, hodiny dupat, křičet a setřásat z těla napětí, které celá situace vyvolala, v každé buňce vnímat každou emoci, kterou to vyvolalo, nechat ji projít – alespoň to je můj způsob. Pak vám nezbývá nic jiného než děkovat. Dokonce poděkovat i oběti, která zinscenovala tento příběh. Zcela nevědomě vám pomohla dotknout se hluboko toho, co se do vás kdysi dávno zapsalo.

Přinese to sebou i nějakou bolest, emoce? Ano… když však této své bolesti věnujete pozornost této, když věnujete pozornost všem emocím a pocitům uděláte pro sebe to nejvíc, co jen můžete. Pokud se však zapojíte do hry, hodíte to zpět na druhého, on zase na vás atd. – UTEČETE. Od této bolesti i emocí utečete a zároveň ztratíte možnost osvobodit je – osvobodit SAMI SEBE…

Přichází s tím pak také to, že vás lidé mohou začít označovat za sobce nebo egoistu, za zlého.. protože jednoduše tyto hry nehrajete a začínáte dělat to, co sami cítíte. Konečně podle sebe a ne podle někoho jiného. A je pochopitelné, že se to většině lidem nelíbí, protože v těchto hrách jsme uvěznění dlouhé, dlouhé generace. Vyrůstáme v tom, že se přizpůsobujeme tomu, jak nás chtějí mít rodiče, chováme se tak, jak vyhovuje okolí. V dospělosti pak očekáváme, že i druzí se budou chovat tak, jak si přejeme zase my…

 

Zkrátka nikdy nekončící hra… V podstatě jsme v ní nevinní a nevědomí – úplně všichni. Jen ve chvíli, kdy tu celou mašinérii v sobě a v okolí začnete vidět, vás už život většinou nenechá a popostrkuje vás, abyste z ní vystoupili. To je na životě to krásné. Sladká nevědomost – ovšem, jak jednou něco přijde do světla vašeho vědomí… není cesty zpět.

 

Pokud potřebujete ještě hrát – nevadí… jak je libo, prosím… Je to vaše svobodná volba… nebojte se, život vám bude neustále dávat příležitosti tyto hry prohlédnout a vystoupit.

Můžete chápat, můžete soucítit a zároveň však také můžete říct jednoduché NE, jednoduché DOST a odejít.

Takto vnímám rovnováhu mužské a ženské energie uvnitř své bytosti v každodenním životě.

 

Buďme k sobě laskaví a nedávejme energii do černých děr, které jsou dílem našich potlačených bolestí a strachů… místo toho se raději za těmito strachy a bolestmi vydejme a podívejme se jim do očí, prožijme to, co jsme si neumožnili, vnímejme je ve svém těle, protože jsou stále tam a trpělivě čekají až jim otevřeme náruč… Nemáme v danou chvíli ani představu o tom, jaký poklad nesou a jakým požehnání nám mohou být.

Tady a teď v této chvíli, kdy cítíme, vnímáme, kdy přijímáme to potlačené, je cesta ke svobodě… cesta zpět k sobě…

S LÁSKOU,
Denisa

E-kniha Audio poselství